Kolik zlata se ukrývá na mořském dně?

Autor: Martin Janda

Tu a tam vyskočí v médiích zpráva, že někde bylo nalezeno místo s bohatými nalezišti zlata či jiných drahých kovů. Přitom po celé planetě se skrývá neskutečné množství zlatého bohatství, které už bylo dávno vytěženo. Má to ovšem malý háček – tento zlatý poklad se nachází hluboko pod hladinou moři ve vracích nejrůznějších lodí a korábů.

Vše začalo roku 1492, kdy janovský mořeplavec ve španělských službách Kryštof Kolumbus (1451–1506) doplul k ostrovům v Karibiku. Od této chvíle začaly výpravy k Novému světu, který skrýval netušené zlaté bohatství. Řada lodí přitom nikdy nedoplula ke svému cíli.
Oblast Karibského moře jako magnet přitahuje lovce pokladů. Vždyť na jeho dně se nachází přímo pohádkové bohatství, které není žádnou fikcí, protože tyto poklady potvrzují historické dokumenty.

Bohatství potápějí piráti i hurikány
Na přelomu středověku a novověku je Španělsko jednou z nejmocnějších zemí světa. Nedlouho předtím, když v roce 1516 umírá španělský král Ferdinand V. Aragonský (1452–1516), se však v královské pokladnici ještě nenajde ani tolik prostředků, aby se z nich mohl zaplatit královský pohřeb.

Ferdinandův nástupce na trůnu, Karel I. Habsburský (1500–1558), se během krátké doby stává nejbohatším panovníkem své doby. Karel I. vládne nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemsku a obrovským zámořským državám. Právem tak může tvrdit, „že nad jeho říší Slunce nezapadá“. Kromě toho je dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které roku 1521–1522 bruselskými smlouvami přenechává mladšímu bratru Ferdinandovi (1503–1564).

Špatné investice
Roku 1519 je Karel (nebo též Carlos) zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 je jeho syn Filip II. (1527–1598) zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojuje personální unií se Španělskem. Pyrenejský poloostrov je sjednocen!
Ovšem většina bohatství plynoucího z amerických kolonií je spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení proti Francii o Itálii nebo proti Anglii. To se později projeví v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy.
Řečeno dnešními slovy: „Španělsko neinvestuje do technologií a vzdělání, na rozdíl třeba od Nizozemců či Angličanů, což se mu později vymstí.“
Ovšem na investice do těchto oblastí se zapomíná dodnes, a nejen ve Španělsku…

Pirátské nebezpečí
Vraťme se však do španělských zlatých časů. V první polovině 16. století přistávají v přístavu ve španělském Cádizu lodě naplněné zlatem a jinými poklady, které dobývá Hernán Cortés (1485–1547) od Aztéků nebo Francisco Pizarro (1475–1541) od Inků.
Dobyvatelé neboli conquistadoři jsou na krvavém získávání zlata osobně zainteresováni. Do královské pokladnice totiž posílají jen pětinu ukradených věcí, zbytek si mohou nechat a rozdělit mezi své muže. Samozřejmě si tu a tam »ulijí« i něco navíc.
Jakmile se zpráva o bohatství Nového světa rozšíří po Evropě, ostatní mocnosti neváhají a do oblasti vysílají své lodě.
Pirátství a korzárství je běžnou státní politikou třeba Francie, Anglie, Dánska či Nizozemska. Například korzár Giovanni Verrazano (1485–1528), který pluje pod francouzskou vlajkou, se v roce 1522 zmocní dvou lodí a jejich nákladu, který obsahuje 150 000 dukátů a 272 kilogramů perel.

Těžký výběr: piráti, nebo mělčiny!
Roku 1543 už je dobývání amerického kontinentu dokončeno. V té době je doprava mezi Evropou a Amerikou vysoce organizována. Každý rok v první polovině května vyplouvá z Cádizu konvoj 70 obchodních lodí, které před korzáry a piráty chrání desítka válečných plavidel (to jsou koráby zvané galeony). Konvoj veze především rolnické potřeby a zbraně.
Zpátky naopak přiváží zlato, stříbro, perly a drahokamy, ale i dřevo nebo koření.
Návrat konvoje začíná obvykle v Havaně. Flotila se poté vydává Floridským průlivem a Golfský proud ji zavede na úroveň dnešní Caroliny, odkud ji příznivé větry zanesou do mateřského přístavu v Cádizu.
Na této trase však s oblibou číhají piráti, takže někdy se lodě vracejí raději nebezpečnější cestou kolem bahamských mělčin.

Miliardy do Evropy
Ztráty jsou obrovské. Mezi lety 1543 až 1549 se do Španělska vrací jen necelých 60 % lodí. V Cádizu je vždy vítá pokřik: „Galeony se vrátily!“, který dodnes používají španělští venkované, když někdo do jejich vsi přináší peníze.
Zbytek lodí se buď potopí, nebo jej přepadnou piráti. Přesto mezi lety 1500 a 1820 dovezou Španělé z Ameriky cennosti v hodnotě dnešních šestnácti miliard dolarů. Pokud by všechny poklady vylovil jeden jediný člověk, rázem by se zařadil do žebříčku nejbohatších lidí světa, který každoročně sestavuje časopis Forbes. Ovšem zdaleka by nezaujal první příčku. Aby na ni dosáhl, musel by tyto cennosti zhodnotit zhruba čtyřikrát…
Téměř stejná hodnota však skončí na dně moří a drtivá většina potopeného nákladu není dodnes vyzvednuta. Už sám Kolumbus je při své čtvrté a poslední cestě k břehům Nového světa v roce 1502 svědkem, jak několik lodí plně naložených poklady jde vinou řádění hurikánu ke dnu.

Havárie na denním pořádku
Tehdejší vratké lodi se snadno stávají obětí živlů. Hnané vlnami, probodané na útesech nebo rozbité na skaliscích, klesají i s celými posádkami ke dnu a rozsévají po něm zlaté dubleny nebo stříbrné reály, které původně mají skončit v pokladnici španělského krále. Tak například v roce 1643 dopadne flotila Plata Flota.
Ta se skládá z patnácti lodí, které vezou náklad zlata a stříbra vytěženého v mexických dolech. Cena nákladu by se v současných relacích pohybovala kolem třiceti milionů dolarů. Doprovázejí je ještě dvě galeony, které slouží – jak jinak – jako ochrana proti pirátům.

Pozor na hurikány!
V létě a na podzim roku 1643 v karibské oblasti zuří hurikány častěji než jindy. Proto Plata Flota vyplouvá až v listopadu a aby snížila svoji časovou ztrátu, namíří si to přímo k evropským břehům. Bahamské souostroví, které jim stojí v cestě, je plné útesů a projet jím je nebezpečné dodnes. Mnohá skaliska jsou zde skrytá pod vodou a je pochopitelné, že v té době nejsou tyto pasti zakresleny na žádných mapách.
Velitel flotily svěřeným lodím rozkazuje: „Poplujeme k průlivu Silver Bank. Ten je bezpečný.“ Nic nenasvědčuje tomu, že hrozí nějaké nebezpečí. Piráti mají zřejmě dovolenou a sezona hurikánů už je u konce.
Jenže, jak to tak občas na moři bývá, počasí se během jediné noci promění. Zvedne se silný vítr a nebe pokrývají hustá a neprostupná mračna…

Co skrývají Bahamy?
Vítr záhy nabírá rychlost uragánu. Dřevěné kocábky takové síle nemohou dlouho odolat. Stěžně praskají jak zápalky, zoufalé pokusy o spuštění kotev k ničemu nevedou. Živly si s loděmi chvíli pohrají, pak je vrhnou na skaliska a pošlou ke dnu. Jedna jediná loď se zachrání, shodou náhod právě ta velitelská.
Velitel flotily je poté souzen královským tribunálem. Soud uznává jeho argumenty a verdikt zní: „Osvobozen!“
Příběh má ovšem pokračování. V roce 1686 se o katastrofě doslechne americký osadník William Phips (1650–1694). K Bahamám uskuteční výpravu, a tak se stává jakýmsi praotcem všech hledačů pokladů, které uchvacuje moře.
Phips najde jeden z potopených korábů a část jeho nákladu se mu podaří vyzvednout. Byť Američan, tehdy je ještě poddaným anglické koruny, a tak je nakonec povýšen do šlechtického stavu.
Ovšem třináct dalších galeon i se svým bohatstvím stále čeká v bahamských vodách na své nálezce…

Anabáze u Floridy
V roce 1701 vypukne tzv. válka o španělské dědictví. Španělská větev Habsburků totiž vymírá a na Španělsko si brousí zuby řada jiných panovnických rodů. Je sice uzavřeno několik dohod, které mají nastalou situaci řešit, ale jak to tak bývá, vývoj jde jiným směrem. Vypukne válečný konflikt, který trvá dlouhých dvanáct let.

Konfliktu se zúčastňují všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řeší své vzájemné mocenské rozpory v tzv. severní válce (1700–1721), a Osmanská říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek utrpěvších v druhé polovině 17. století.
Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilují dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (složená ze Svaté říše římské, zemí rakouských Habsburků, Anglie a Holandska).
Posléze ještě dochází k několika změnám. Savojsko přechází na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojují Portugalsko a Katalánie. Koalice se však později rozpadá a španělský trůn si nakonec udrží Filip z francouzského roku Bourbonů.

Zásah hurikánu
Válka se protahuje až do roku 1713, což mimo jiné znamená, že počet konvojů brázdících Atlantik mezi Španělskem a jeho americkými državami klesá.
Z toho mají piráti pramalou radost, a tak se stahují ke břehům Evropy a přepadávají, na co přijdou.
Větší španělská flotila na trasu mezi Evropou a Amerikou vyplouvá až v roce 1715 a i tak je oproti minulosti silně zmenšená. Tvoří ji jen pět obchodních lodí, tři galeony a dvě doprovodná plavidla. Velitelem jel zkušený námořník, generální kapitán Juan Esteban Ubilla.
Flotila nepluje kolem Baham, nýbrž osvědčenou cestou k severu a poté od severoamerických břehů na východ.
Jenže už na Floridě ji zastihne hurikán. V noci, za zuřivého vytí vichřice, která na paluby valí vysoké vlny, za rachotu padajících stěžňů a za zoufalého křiku námořníků, které voda splachuje do hlubin, se každá loď snaží zachránit na vlastní pěst. Ale všechno je marné! Prudký vítr lodi roztříští o floridské útesy.

Souboj o poklad
Zpráva o tragédii se rozšíří rychle a k místu neštěstí záhy míří španělské lodě i mnozí korzáři plující pod vlajkou Velké Británie.
Proti sobě tak stojí dva muži; Španěl Hoya Solórzano a Brit Henry Jennings. Nic nevadí, že se Británie již v roce 1713 oficiálně pirátství vzdala.
Solórzano k vyzvednutí pokladu využívá tzv. dřevěné zvony. To jsou v podstatě jakési primitivní batyskafy. Zvon je vybaven průzorem a ventilací a umožňuje proniknutí do hloubky 20 metrů.
To Jennings se rozhodne, že jako správný pirát přijde k hotovému. Většina španělských lodí se pohybuje na místě neštěstí, ale na floridském břehu si Španělé zřizují sklad, který hlídá jen 60 vojáků.

Přepadení na břehu
To Jenningsově pozornosti neunikne. Se svými muži na ně zaútočí a Španělé vidouce nepřátelskou převahu, raději zvolí zaječí taktiku.
Piráti se tak zmocňují části vyloveného nákladu, ale Jennings si brzy rve vlasy z hlavy. Dozví se totiž, že Španělé čtyři pětiny pokladu odvezli den před pirátskou akcí. A tu přitom sám Jennings o dva dny odložil…
Jenningsova akce však vystraší i Španěly, kteří raději hledání ukončili. Velká část pokladu tak zůstává pod vodou.
Až v roce 1967 americká společnost profesionálních hledačů Treasure Salvors vyloví ze španělských vraků 12 000 stříbrných pesos a velkou okovanou bednu. Ta obsahuje zlaté prsteny, kroužky, rukojeti kordů, náboženské medailony a také 157 zlatých dublonů ražených v mincovnách v Limě a v Mexiku.
Značná část tohoto pokladu však u břehů Floridy stále leží na dně. Takže kdyby náhodou někdo jel kolem…

Příběh Rommelova pokladu
Zdaleka ne všechny podobné příběhy se odehrávají v době korzárů a objevování nových světů. I během nejničivějšího konfliktu v dějinách není výjimkou, že na dně moře končí zlatý náklad. Nacisté ukradnou, na co přijdou. Nejznámějším lupičem je Hermann Göring (1893–1946), který se netají ambicí stát se nejbohatším mužem Evropy. Ovšem, pozadu za ním nezůstávají ani příslušníci nechvalně proslulých jednotek SS, Gestapa, ba i německé armády…

V roce 1943 začíná být pro nacistické Německo situace vážná. Ty tam jsou okamžiky, kdy wehrmacht téměř s písní na rtech pochoduje Francií, Balkánem nebo Ukrajinou. Nacisté zatím stačí dostat na frak u Stalingradu, jsou vytlačeni z Afriky a do Itálie začínají pronikat americká a britská vojska.

Jste připraveni vyplout?
V  září roku 1943 se Spojenci vyloďují u Salerna. To leží jen kousek od jednoho z nejdůležitějších italských měst Neapole. Nacistické jednotky se tedy chystají k evakuaci. Námořní základna v Castellammare di Stabia v Neapolském zálivu tak je v plné permanenci.
16. září zde z automobilů vystupuje šestice mužů. Čtyři vysocí důstojníci wehrmachtu, jeden důstojník německého námořnictva a jeden příslušník Gestapa.
Všichni si to namíří k pětatřicetimetrovému torpédovému kutru. Posádka člunu mužům vychází vstříc. Jeden z důstojníků wehrmachtu, podplukovník Ludwig Dahl, který bojoval pod Rommelovým vedením v Africe, si vyžádá velitele posádky člunu. Je jím bocman Peter Flegl. „Jste připraveni vyplout?“ zeptá se Dahl. „Ano,“ odpoví Flegl, „ale jsme jen čtyři. Zbytek posádky je v přístavu nebo ve městě.“

Co se skrývá v bednách?
To ovšem oné zvláštní šestici nijak nevadí. Do debaty se zapojí důstojník námořnictva: „Na nic se neohlížejte, Flegle. Čekat se na ně nebude. Právě jste byli podřízeni podplukovníku Dahlovi. Pojedete s ním ve zvláštním pověření na Korsiku, kde se přidáte ke zvláštnímu konvoji mířícímu do janovského přístavu.“
Flegl přikývne a zvědavě koukne na náklad, který šest mužů přiváží s sebou. Tím nákladem je několik velkých beden, dohromady vážících více než 10 tun. Posádka lodi je pak s ohromným úsilím přenese na svůj člun.

Zlato, stříbro, platina…
Poté gestapák požádá Dahla, aby podepsal převzetí onoho tajemného nákladu. Podplukovník souhlasí, ale žádá překontrolování obsahu. Zřejmě má s Gestapem své zkušenosti. Muž v klobouku a typickém koženém kabátě sice prská, ale nakonec souhlasí a postupně všechny bedny otevře. Námořníkům i důstojníkům málem vypadnou oči z důlků!
První bedna totiž obsahuje zlaté mince, svícny či nádobí. To samé skrývají i další tři bedny. V páté jsou naskládány stříbrné a platinové pruty a v poslední drahokamy.
Zkrátka doslova pohádkové bohatství!

Komando zlodějů se činí
Kde se však tento poklad vzal? Inu, nacisté si jej naloupili. V německé armádě je běžným zvykem, že má zvláštní jednotky, tzv. divisionschutzkommanda (DSK). Členové těchto jednotek nejsou žádní bojovníci, nýbrž znalci umění a klenotů, stejně tak jako kasaři, kteří dokážou otevřít jakýkoliv sejf. Stručně řečeno – komando zlodějů.
Těmito jednotkami disponuje i Rommelův Afrikakorps. Ten je v afrických pouštích zprvu úspěšný a ovládá velké prostory Alžírska, Libye i Tuniska. Toho samozřejmě využívá DSK, které se sobě vlastní důkladností pročesává místní muzea, galerie, ale i domy bohatých lidí. A velká část této kořisti teď pluje pod vlajkou s hákovým křížem na lodi, kterou ovládá Peter Flegl.

Bedny přes palubu
Německá vojska jsou v té době ve velké defenzívě. Prostor nad Středomořím téměř plně ovládají britští a američtí letci. Nálety na Němci držená území jsou na denním pořádku, stejně tak jako na jakoukoliv loď plující pod nacistickou vlajkou. A tak se ani námořníci už nediví, když za úsvitu 17. září spatří Korsiku zahalenou dýmem.
Co v tuto chvíli dělat? Podplukovník Dahl má jasno. Nechá si zavolat námořníky a řekne jim: „Jste svědky toho, že po ohrožení nepřátelským útokem musím provést alternativní rozkaz a hodit bedny s nákladem přes palubu.“
Flegl zvedá oči k obloze a spatří, jak se americké letouny vracejí na své základny. Loď tedy klidně může připlout ke korsickým břehům a alespoň nouzově zakotvit. „Něco tu nehraje,“ pomyslí si. Vše mu dojde ve chvíli, kdy Dahl k bednám na provazech přiváže bójky. Tak při svém návratu bude vědět, kde poklad hledat.

Proč se plán nepodařil?
Jenže Ludwig Dahl se ke Korsice už nikdy nevrátí. Nejen proto, že spojenecké bombardování se stává impulsem pro povstání na tomto ostrově, který během dvou dní ovládnou Francouzi. Při svém návratu zpět do Itálie je kompletní posádka lodi uvězněna a obviněna ze spiknutí proti Říši a z krádeže. Těžko říci, jaký má podplukovník Dahl plán, ale ať už je jakýkoliv, nevyjde. Gestapo ho mučí a vojenský soud jej poté odsuzuje k smrti. Rozsudek je vykonán v nedalekém kamenolomu.
Flegl a jeho námořníci jsou obvinění kupodivu zproštěni. Flegl je poté převelen k pěchotě na východní frontu. Odtud se vrací, ale dlouho o sobě nedává vědět. Až v roce 1948 požádá francouzské okupační úřady (poválečné Německo okupovaly čtyři mocnosti: USA, Velká Británie, Francie a SSSR) se žádostí o vízum na ostrov Korsika…

Vodí Francouze za nos
Jenže netuší, že spojencům padly do rukou německé archivy, kde nechybí hlášení o Dahlově nepodařené akci. Francouzské orgány si tak Flegla předvolají a vyslýchají ho. Snaží se sice chvíli kličkovat a vodit Francouze za nos, nicméně pak přizná, že se potopení šesti beden se zlatem a jinými cennostmi účastnil.
Po válce funguje v Německu řada spolků a organizací, které přeživším nacistům pomáhají. Tyto sítě zasahují až do nejvyšších politických míst zejména do Křesťansko-demokratické strany. I za pomoci těchto struktur se bývalým gestapákům podaří Flegla zastrašit. Takže při hledání u Korsiky Francouze vodí z místa na místo a pak jim jednoduše zmizí.

Mohou »přátelé« za advokátovu smrt?
Zpráva o tzv. Rommelově pokladu se rychle rozšíří. Zajímají se o něj státní tajné služby, gangsteři i mafie. Okolí Korsiky však hlídá francouzská armáda, která jakýkoliv podezřelý pohyb monitoruje. Počátkem 50. let se uskuteční výzkumná expedice, ta však dopadlne neúspěšně, a dvě lodi se při ní dokonce potápějí.
V roce 1954 se na scéně znovu objevuje Peter Flegl. V tom roce navštěvuje jednoho marseillského advokáta, kterému slibuje 15 % nálezného, když zorganizuje pro něj a jeho německé přátele ilegální výpravu na Korsiku.
Odkud se tito »přátelé« rekrutují, je jasné. Jedná se o nacisty. Francouzský advokát není proti, ale požaduje, aby se oni »přátelé« akce neúčastnili a ani z ní neměli podíl. Oba muži mezi sebou udržují sporadický kontakt do roku 1957, kdy advokát za poněkud záhadných okolností umírá.

Bedny zmizí beze stopy
Hledání tajemného pokladu se stává osudným více lidem. V roce 1961 je na Korsice zřízena potápěčská škola. Během toho období se uskuteční několik výzkumů, ale zajímavé je, že škola vlastně nikdy nemá žádné studenty. Majitel školy je nakonec nalezen mrtvý. Smrtící zbraní se stala jeho vlastní harpuna…
Poklad dosud nikdo zřejmě nenašel. O tom, že existuje a není chimérou, není sporu, nacisté toho během války nakradli dost a dost. Je však možné, že poklad neleží u Korsiky, ale u některého z jiných ostrovů ve Středozemí.
Vše je známo pouze z Fleglových výpovědí Gestapu a toho, co vyprávěl po válce. Klidně si mohl vymýšlet. Ale jeho stopa v dějinách nadobro mizí…
Stejně tak jako nenávratně zmizelo zlato nejen z této lodi, ale i mnoha stovek jiných plavidel. Ale lidskou fantazii stejně dráždí představa oněch milionů ležících kdesi ladem…

Stříbro za všechny prachy
* Světem cloumala nejen zlatá, ale i stříbrná horečka. Zvláště pak ve chvíli, kdy byly objeveny stříbrné doly v Bolívii. Podle legendy je měl objevit místní pastevec, který se nechtěně zahákl o keř, a když jej vytrhl i s kořeny, všiml si, že jsou na něm přichyceny kusy stříbra.
* Po dobu španělské nadvlády nad touto oblastí, zde bylo vytěženo stříbro v hodnotě dosahující téměř tří miliard dolarů v současném kurzu.
* Od objevení Ameriky bylo ze země vytěženo více než půl milionu tun tohoto drahého kovu. Největší stříbrný valoun vážil jeden a čtvrt tuny a byl objeven v mexické Sonoře. Právě Mexiko má dodnes jedny z největších dosud nevytěžených zásob stříbra na světě.

Zkáza lodí Laurentic
Společnost Dominion line provozuje na konci 19. a počátku 20. století linku Liverpool– Kanada. Jejich lodě jsou však zastaralé, proto si objednává u loděnic Harland & Wolff v Belfastu dva nové parníky – Albertu a Albany.
Po dokončení je Alberta přejmenována na Laurentic a z Albany se stává Megantic. Ve své době to jsou největší lodě na kanadské lince. Megantic má 2 šrouby poháněné čtyřexpanzními motory zatímco stejně velký Laurentic disponující stejnou velikostí a parními kotli, dostává 3 šrouby a nové, lepší motory.
Laurentic je spuštěn roku 1908 a do služby na lince Liverpool – Montreal nastupuje 29. dubna 1909. To je jediná linka, na které kdy slouží. Když začne válka je okamžitě povolán jako transportní loď pro kanadské průzkumné jednotky. Roku 1915 je upraven na pomocný křižník. 25. 1. 1917 u Lough Swilly na severu Irska najíždí na dvě miny a během hodiny se potápí. Jen 121 z 475 lidí na palubě přežije.
Spolu s lidmi však v prostoru pro zavazadla druhé třídy veze asi 35 tun zlata. (V té době byla hodnota zlata asi 5 milionů liber, což je současných přibližně 250 milionů).
Potápěči Royal Navy podniknou přes 5 000 ponorů k vraku v letech 1917–1924 a zachrání vše, co se dá. Ale jen asi 1 % zlata. Dnes se v jeho vraku nalézá »jen« 22 zlatých cihel, zbytek už byl vytažen v průběhu dalších let. Cihly se však zřejmě nacházejí pod trupem lodi a šly by tedy jen stěží vytáhnout…

Co skrývá španělské pobřeží?
* Asi největší poklad ukrytý na dně moře se nalézá ve španělské zátoce Vigo.
* V roce 1702 zde proběhla jedna z bitev o dědictví Španělské mezi Španěly a Francouzi na jedné a Angličany a Holanďany na druhé straně. Bitva skončila obrovským úspěchem Britů a Holanďanů. Jakmile Španělé viděli, že je zle, poklad, který převážela stříbrná flotila z amerických držav, byl naházen do moře.
* Poklad se ještě během bitvy pokusili vytáhnout Angličané a Holanďané, později také Španělé a Francouzi, ale neúspěšně.
* Poté se španělská vláda rozhodla hledání zpřístupnit soukromníkům pod podmínkou, že 90 procent nalezeného zlata odevzdají státu. Následovaly pokusy, při nichž se postupně dařilo vyzdvihávat část potopeného zlata.
* Jako první zaznamenal úspěch roku 1720 Švéd Sjöheln a roku 1732 Španěl Juan Antonio Rivero se skupinou malajských lovců perel.
* V 19. století se o vytažení pokladů ze zátoky pokoušelo množství podnikatelů, jejich úspěchy byly střídavé.
* Právě odtud měl dle představ spisovatele Julese Verna (1828–1905) kapitán Nemo financovat provoz své ponorky.
* Pokusy probíhaly i ve 20. století, ovšem neúspěšně.

Konec galeon
Koncem 17. století začaly význačné flotily místo válečných galeon využívat tzv. řadové lodě. V bojových pozicích totiž byly šikovány do řad, ve kterých poté bojovaly. Každá z těchto lodí byla dlouhá kolem šedesáti metrů a jejich výtlak mohl dosahovat až 2500 tun. Měly tři stěžně, několik desítek děl na dvou až třech palubách a posádku tvořilo až 900 námořníků. Řadová loď se 100 a více děly se v anglickém a britském námořnictvu označována jako koráb 1. třídy, s 90 děly koráb 2. třídy a s 60 děly koráb 3. třídy. Lodě, které měly méně děl, se za řadové nepovažovaly, přesto i ony se bitev účastnily.

Úspěšný i zničený Afrikakorps
Deutsches Afrika Korps  neboli Německý africký sbor byl expedičním sborem německého Wehrmachtu během druhé světové války. Afrikakorps operoval mezi lety 1941 a 1943 v severní. Jeho prvním velitelem byl generál a pozdější velitel Panzerarmee Afrika a polní maršál Erwin Rommel (1891–1944).
Africké tažení začalo útokem italských jednotek z Libye na britskou armádu v Egyptě. Britové útok odrazili a podnikli protiútok do Libye. Aby zabránilo porážce Italů, provedlo Německo operaci Slunečnice, tedy vylodění jednotek v Libyi.
Německé jednotky brzy převzaly hlavní roli v boji proti Britům: jelikož v té době byla pro Brity severní Afrika jediným bojištěm, na němž se mohli přímo utkat s Němci, přikládalo britské velení tomuto střetu velkou důležitost.
Zatímco pro Brity nepředstavovalo (díky nadvládě na moři) zajištění přísunu potravin a munice nijak závažný problém, Afrikakorps se musel spoléhat na zásobování přes Středozemní moře. Tyto dodávky se často stávaly terčem útoků britského letectva a námořnictva. Přítomnost britských jednotek na Gibraltaru a na Maltě činila zásobování velmi nesnadným.
Afrikakorps zprvu dosáhl úspěchů, nechybělo málo a dobyl Egypt, čímž by přerušil pro Brity důležitou námořní trasu Suezským průplavem. Nakonec však byla německá vojska odražena, i za přispění československých a polských vojáků.
Po urputných bojích byly síly Osy, tedy Německa a Itálie, zahnány do Tuniska. Po vylodění západních Spojenců v Maroku a Alžírsku byl Afrikakorps sevřen dvěma frontami, takže se jeho pozice stala neudržitelnou. Jelikož jednotky nebyly včas staženy do Itálie, padlo 120 tisíc německých vojáků do zajetí. Afrikakorps kapituloval 13. května 1943.
Generál Rommel byl o rok později po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera, o jehož přípravě věděl, donucen spáchat sebevraždu.

Vybrané vraky lodí s pokladem na palubě
Vrak            Rok    Místo                Hodnota nákladu v Kč

neznámý        1501    Ancona (Itálie)            38 000 000
16 španělských lodí    1553    Ostrov Padre (Mexiko)        76 000 000
35 neznámých        1572    Campos (Brazílie)            cca 2 miliardy
2 neznámé        1572    Kušima (Korea)            45 000 000
Santa Maria        1591    Flores (Brazílie)            65 000 000
Santa Margarita    1597    Florida (USA)                130 000 000
Good Jesus        1598    Porto Bello (Panama)            35 000 000
11 neznámých        1628    záliv Matanzas (Kuba)        620 000 000
De Vergulen Drack    1656    Perth (Austrálie)            42 000 000
Santa Cruz        1627     Pembroke (Británie)            210 000 000
Santa Cruz        1680    Manta, Ekvádor            240 000 000
16 lodí Stříbr. flotily    1702    Vigo (Španělsko)            více než 2 miliardy
Le Chameau        1725    Louisburg (Kanada)            260 000 000
San Sebastian        1754    Kalifornie (USA)            130 000 000
Santissima Concépcion    1775    Tortuga (Venezuela)        60 000 000
Hussar            1780    New York (USA)            30 000 000
Grosvenor        1782    Natal (JAR)                170 000 000
Télémaque        1790    ústí Seiny (Francie)            350 000 000
L´Orient        1798     záliv Abúkir (Egypt)            150 000 000
Athienne        1806    Esqerques (Tunisko)            50 000 000
70 lodí tur. flotily     1827    Navarino (Řecko)            více než miliarda
Blak Prince        1854    Krym (Ukrajina)            180 000 000
Phantom        1862    Hongkong                200 000 000
George Sand        1863     Jihočínské moře            250 000 000
Drummond Castle    1896    Brest (Francie)            60 000 000
Islander        1901    Aljaška (USA)            55 000 000
Republic        1909    Massachusetts (USA)            58 000 000
Hampshire        1916    Severní moře                160 000 000